Kolektivní dětská zařízení jsou často semeništěm nejrůznějších neduhů – dětských infekčních nemocí i onemocnění dýchacích cest. Kolotoči nemocí snadno podléhají i ty děti, které byly dosud stoprocentně zdravé.
Nejčastější důvod?
Mnozí rodiče spěchající do práce pošlou dítko do školky i tehdy, má-li s počínajícím onemocněním zůstat raději doma a ze stejného důvodu jej doma ani nedoléčí. A učitelka si toho také nevšimne.
Ach, ty školkové děti
Kolotoč týden doma – tři dny ve školce – týden doma – antibiotika… vám může připadat poněkud povědomý. A když se ratolest konečně zbaví nekonečné nudle u nosu, vypuknou ve školce neštovice. Vaše časté nucené absence v práci se nemusí šéfovi líbit a v době krize a propouštění se tak snadno můžete stát první na seznamu a jsou vodou na mlýn těm, kteří i v dnešní době zastávají názor, že o třetinu nižší plat ženy je proti muži na stejné pozici naprosto v pořádku. Babičky nefungují všude a paní na hlídání si ne každý může dovolit. Nebo nechce. Až příliš často se tedy stává, že jedno nemocné dítě nakazí polovinu třídy.
Imunitní systém malých dětí má obrovský potenciál, ne všechny jeho složky jsou však rovnoměrně vyzrálé. Za několik měsíců až let se tento stav obvykle upraví. Ne vždy však platí, že dítě se v kolektivu otuží, jak se mnohdy mezi lidmi traduje. Každé setkání jak s původci nemocí, tak například s různými alergeny může vyvolat nepřiměřenou reakci. Tedy – buď nastartovat vznik alergie, nebo autoimunitního onemocnění. To se nemusí projevit hned, ale i za mnoho let. Imunitní systém je se svými desítkami druhů buněk a minimálně stovkou látek křehkou rovnováhou, kterou může cokoli a kdykoli, více či méně snadno vyvést z míry a to buď na nějaký čas, nebo natrvalo.
U malých dětí až do počátku školního věku se často stává, že funkce imunitního systému nebo některých jeho složek nastupuje se zpožděním. Své první protilátky, nejjednodušší a nejmenší molekuly imunoglobulinů (IgG) dostává miminko už v děloze přes placentu od matky. Jako novorozenec získává další cennou munici nejvíce z mleziva a později z mateřského mléka, kde později hladina protilátek klesá. Proto je kojení zvláště v prvních hodinách a dnech po porodu tolik důležité. Z této výbavy žije přibližně půl roku – mezitím nastupuje jeho vlastní imunita a dozrávání buněk z kostní dřeně. Kolem půl roku života tedy můžeme zaznamenat první dětskou rýmu a s ní propad v síle obranyschopnosti a snížení hladiny protilátek. U některých dětí však celý systém zraje pomaleji a potíže se táhnou až do školního věku.
Problémy představuje i to, že u mnoha lidí z tohoto dokonalého arzenálu už od narození něco chybí. Buď některý z typů buněk, látek či schopností vytvářet určitý typ (proti)látek. Imunodeficitů jsou popsány stovky – od lehkých až po velmi závažné a život ohrožující. Některé se přenášejí geneticky a jsou poměrně vzácné, s pokrokem imunologie a genetiky zároveň lze však čekat takovýchto souvislostí daleko více. Je na ně proto třeba myslet vždy, když náš potomek stůně nápadně často, uzdravuje se dlouho, nebo dostane třeba zápal plic – a odlišit je od opožděného nástupu imunity.
I takto oslabená armáda dokáže vytáhnout do boje, ale v jeho průběhu se to zkrátka někde zadrhne. Díky řadě kompenzačních mechanismů tak lze bitvu vyhrát, vše však tvá déle a organismus se více vyčerpá. V dobách, kdy se o imunodeficitech nic nevědělo, tak mnoho dětí a mladých lidí zemřelo na časté komplikace, jako zápal plic či mozkových blan.
