Ostropestřec mariánský pochází ze Středomoří, vyskytuje se běžně v Evropě. Od dob Ježíše Krista se ostropestřec kvůli své trnitosti spojuje s historií ukřižování. Nazývá se proto Kristova koruna, ale pro bílé pruhy na listech také mariánský bodlák. Užívá se již více než 2000 let, nejčastěji pro nemoci jater a žlučníku.
Přestože většina lidí zná právě tyto tzv. hepatoprotektivní (játra chránící) účinky, málokdo už ví, že silymarin má i účinky protivirové, téma tak důležité zejména v dnešní době – i o nich bude detailně pojednáno v sérii následujících článků.
Poprvé se o ostropestřci zmiňuje Theoprastus (4. století př.n.l.), ve své Materia Medica jej uvádí i řecký botanik a chirurg ve službách císaře Nerona Pedanius Dioscorides (40-90 n.l.), který doporučoval čaj ze semen ostropestřce proti hadímu uštknutí.
Plinius Starší (23-79) uvádí ve svých knihách, že směs medu a šťávy z ostropestřce pomáhá odtoku žluči (hovoříme o tzv. choleretických účincích). Ostropestřec se pak pravidelně objevuje i v lékařských herbářích publikovaných v průběhu středověku.
Jinými názvy pro ostropestřec mariánský jsou mléčný bodlák, středozemní mléčný bodlák, býčí, hojivý, svatý nebo královský bodlák, bodlák svaté Marie, Cardum marianum L., Fructus Silybi mariae, mariana mariana, hadí mléko nebo divoký artičok.
Latinský název zní Silybum marianum Gaertneri patřící do rodu Asteracae.
Chemický název je značně komplikovaný: (2R,3R)-3,5,7-trihydroxy-2-[(2R,3R)-3-(4-hydroxy-3-methoxyfenyl)-2-(hydroxymetyl)-2,3-dihydrobenzo[b][1,4]dioxin-6-yl)chroman-4-on.
Sumární chemický vzorec: C25H22O10
Molekulová váha: 482,44 g/mol
Aktivní látky v ostropestřci
1) Zelená část rostliny (používaná k přípravě čajů)
obsahuje:
a) Flavonoidy. Mezi nejvýznamnější patří glykosidy apigeninu, luteolinu a kampferolu.
b) Steroidy (pozor, neplést se steroidními anaboliky, velmi často se termín steroidy nesprávně používá právě v této souvislosti). Mezi hlavní steroidní látku obsaženou v ostropestřci patří beta-sitosterol, který řadíme mezi rostlinné steroly, a které se s oblibou využívají v dietní léčbě vysokých hladin cholesterolu v krvi, a kterými se dokonce obohacují některé potraviny (u nás zejména některé margaríny).
c) Organické kyseliny: kyselina fumarová (3,3%)
d) Silymarin, hlavní hepatoprotektivní látka, v zelené části ostropestřce není obsažena, je přítomna pouze v semenech této rostliny
2) Semena ostropestřce obsahují:
a) Silymarin (směs flavonolignanů, 1,5-3%). Hlavními zastoupenými složkami jsou silybin A, silybin B (jejichž směs je známa jako silibinin), izosilybin A, izosilybin B, silychristin, silydianin
b) Flavonoidy. Hlavními zastoupenými flavonoidy jsou quercetin, apigenin, chrysoeriol, eriodyctyol, naringenin a taxifolin.
Protože silymarin se jen obtížně vstřebává ze zažívacího traktu, přidávají se do kapslí nebo tablet se silymarinem fosfolipidy (lecitin, neboli fosfatidylcholin), které zvyšují stupeň vstřebávání silymarinu na desetinásobek.
Přečtěte si: 10 rad, jak snížit svůj cholesterol.
Interakce ostropestřce s léky
Mírné riziko lékových interakcí pro ostropestřec bylo popsáno u pacientů užívajících metronidazol (anti-infekční látka), silymarin snižuje hladiny metronidazolu, a proto je doporučováno u těchto pacientů zvyšovat dávky této antimikrobiální látky.
Silymarin také potlačuje účinky yohimbinu a fentolaminu, a toto je třeba mít na paměti při současném podávání těchto léků.
Nové lékové formy silymarinu
Silymarin se dnes běžně vyrábí v kapslích obsahujících fosfolipidy zlepšující jeho vstřebávání ze zažívacího traktu. Pro nitrožilní (intravenózní) podání byl vyvinut preparát silybin 3,23-O-bis-hemisukcinát, naopak pro použití v mastech se využívá derivát silymarinu 2,3-dehydrosilybin (jeden z tzv. minoritních flavonoidů, které však mají patrně podstatně vyšší biologické účinky).
Existují i další deriváty silymarinu, např. tzv. prenylované nebo geranylované deriváty 2,3-dehydrosilybinu, které mají specifické biologické účinky, a na jejich léčebném využití se v současnosti intenzivně zkoumá.
Zdroje informací:
PDR (Physician Desk Reference) for Herbal Medicine, 4. vydání, Thomson Healthcare 2007
Odborné články publikované na medicínském serveru PubMed
