Diabetes mellitus
je velmi rozšířené onemocnění, a ačkoli většina nemocných má diabetes 2. typu, nezanedbatelná část zejména mladých nemocných trpí diabetem 1. typu (při kterém se se v beta buňkách slinivky břišní nevytváří insulin). Odhaduje se, že diabetiků prvního typu je na celém světě 40 až 60 miliónů, není tedy divu, že mnoho z nich je aktivně sportujících. V České republice je vrcholových diabetiků něco málo přes 50, alespoň tolik jich má požádáno u Českého antidopingového výboru o terapeutickou výjimku (insulin je na dopingové listině pro své pravděpodobné proteoanabolické účinky).
Ačkoli se zdá, že výkonnostní, natož pak vrcholový sport spolu nejdou dohromady, není to pravda. Za vše mluví některé příklady z nedávné minulosti, které současně mohou být motivací pro diabetické sportovce, jak lze překonat nepřízeň osudu.
Příklady vrcholových diabetických sportovců
1) Sir Steve Redgrave, devítitinásobný mistr světa a pětinásobný olympijský vítěz ve veslování (na 5 po sobě jdoucích Olympijských hrách). V roce 1997 mu byl diagnostikován diabetes mellitus (sice 2. typu), na jehož vzniku se podílela i léčba prednisolonem (glukokortikoidní lék), který užíval od roku 1992 na ulcerózní kolitidu. V roce 1997, tedy rok po svém čtvrtém olympijském vítězství, mu byly zjištěny glykémie 25 mmol/L, a byla zahájena insulinoterapie spolu s drastickým omezeních sacharidů v dietě. V té době měl Steve 105 kg, a téměř 30000 kJ denní kalorický příjem. Ve spolupráci se sportovními lékaři, nutricionisty a diabetology posléze kompletně změnil svůj režim, významně zvýšil příjem sacharidů a příslušným způsobem upravil i léčbu insulinem. V roce 2000 vyhrál své páté olympijské zlato… Je zajímavé, že netoleroval inzulinovou pumpu, spoléhal se zejména na ultrakrátce působící insuliny – a měřil si glykémie 10x denně… Celý příběh Steva Redgrava s popisem jeho výživových intervencí byl zdokumentován a opublikován (1)
2) Garry Wayne Hall Jr. Americký plavec, desetinásobný olympijský medailista a pětinásobný olympijský vítěz. Diabetes mellitus 1. typu mu byl diagnostikován v roce 1999, aby v roce 2000 vyhrál v Sydney dva olympijské tituly včetně královského sprintu na 50 m volný způsob – a tuto trať vyhrál i o 4 roky později v roce 2004 v Aténách…
3) Jay Cutler, quarterback týmu amerického fotbalu Chicago Bears. Diabetes mu byl diagnostikován v roce 2008, poté co nevysvětlitelně shodil 17 kg. Vrátil se do plné formy, léčen insulinovou pumpou, nicméně zápasy absolvoval bez pumpy na klasickém insulinu. Před zápasem se měřil 4-5x, a při každém střídání během zápasu. Do zápasu vstupoval s glykémií 5,5 – 8,3 mmol/L…
4) Team NovoNordisc. Profesionální cyklistický tým složený z diabetiků 1. typu. Více na webu: https://www.teamnovonordisk.com/road-to-the-tour-de-france/
Jak se ale může diabetický sportovec dostat až úplně na vrchol?
Vrcholový diabetik o sebe musí pečovat s maximální důkladností, musí kolem sebe mít tým lidí, kteří se dokáží postarat o trénink, výživu, lékařskou péči a řadu dalších souvisejících aspektů.
Co je nejdůležitějším principem v péči o diabetického sportovce? Hlavní zásadou je udržet glykémie u diabetického sportovce ve fyziologickém rozmezí – před, během i po výkonu. Nežádoucí jsou jak hypoglykémie, tak hyperglykémie. K tomu, aby diabetický sportovec tohoto dosáhl, musí rozumět sám sobě, vědět o své nemoci i metabolických pochodech v těle co nejvíce. Proto úvodem několik nepříliš záživných odstavců, které jsou však důležité právě pro pochopení toho, co se děje v těle diabetického sportovce léčeného insulinem.
Fyziologické a patofyziologické poznámky
U zdravého člověka dochází během fyzické zátěže k vyplavení katecholaminů (příkladem je adrenalin, typický stresový hormon), které udržují relativně vysoké koncentrace glukózy v krvi, tak důležité pro svalovou činnost; současně klesají i koncentrace insulinu. Po skončení zátěže klesají katecholaminy a naopak stoupá insulin, a to vše proto, aby se doplnily zásoby spotřebovaného svalového glykogenu (2).
U diabetika je tomu jinak. Protože inzulin přijímá zevně, jeho koncentrace nejsou tedy regulovány zpětnovazebnými regulačními mechanismy. Vyšší inzulin sice zlepšuje vychytávání glukózy svalovou tkání, to však současně zvyšuje nebezpečí rozvoje obávaných hypoglykémií během výkonu. Navíc k tomu relativně vyšší inzulin u diabetiků brání novotvorbě glukózy v játrech, což se podepisuje na rizicích hypoglykémie (2), a současně i vysvětluje nezbytnost externích zdrojů energie ve sportovním jídelníčku diabetiků (výtečně popsané na příkladu pětinásobného olympijského vítěze ve veslování, Steva Redgraveho, viz výše (1)).
Je třeba poznamenat, že během těžké anaerobní svalové práce může u diabetika dojít i k rozvoji hyperglykémie, a to opět z důvodu neschopnosti pružně reagovat na metabolickou situaci prudkou produkcí insulinu, jak to vidíme u zdravých sportovců.
Další problém nastává po skončení zátěže. U sportovce dochází po skončení déletrvajícího výkonu k maximální obnově spotřebovaného svalového glykogenu. Je to dáno mimochodem i tím, že se zvyšuje počet transportérů GLUT4 na membráně svalových buněk, které jsou tak schopny přijímat více glukózy z okolí. U diabetika (obzvláště takového, který se snaží o nízký příjem sacharidů) nastává v důsledku chybění fyziologických regulačních mechanismů k nebezpečí tzv. pozátěžové hypoglykémie. Tato hypoglykémie může přetrvávat u diabetiků až 24 hodin, a je zapotřebí, aby každý diabetický sportovec věděl, jak se chovají jeho glykémie po zátěži – a těmto mechanismům přizpůsobil i svůj jídelníček.
Literatura
- Gallen IW, Redgrave A, Redgrave S. Olympic diabetes. Clin Med (Lond) 2003;3:333-7.
- Lumb AN, Gallen IW. Diabetes management for intense exercise. Curr Opin Endocrinol Diabetes Obes 2009;16:150-5.
Navazující článek: Zásady sportovní výživy u diabetiků 1. typu – Zátěžové hypoglykémie
