O cyklistice je známo, že patří mezi fyzicky nejnáročnější sporty a Tour de France je nejtěžším cyklistickým závodem, jehož vítěz získává prakticky nehynoucí slávu.
Není tedy divu, že historie tohoto závodu se jen hemží dopingovými hříšníky i oběťmi dopingu.Už ve 20. a 30. letech minulého století dopovali cyklisté kokain. První případy dopingu na Tour de France se objevily v šedesátých letech minulého století, kdy začala éra amfetaminů, látek stimulujících centrální nervový systém. Nejznámější obětí užívání amfetaminu byl Brit Tom Simpson, který zemřel při stoupání na slavný Mont Ventoux během vrchařské etapy na Tour v roce 1967. Ampule amfetaminu byly nalezeny v jeho dresu…
Obrovský skandál se rozpoutal v roce 1998, kdy bylo zajištěno auto stáje Festina napěchované zakázanými látkami včetně erytropoetinu (EPO), tkáňového hormonu stimulujícího tvorbu červených krvinek nezbytných pro přenos kyslíku. Od tohoto roku se s dopingovými hříšníky roztrhl pytel, mezi nejslavnější jména na tomto seznamu patří Christophe Moreau, svého času leader stáje Credit Agricole, dále Stefano Garzelli, leader stáje Caldirola, nebo Španěl Igor Gonzales di Galdeano.
A samozřejmě další nechvalně zmámí cyklisté, jako Američan Floyd Landis, původní vítěz Tour de France 2006 (byl nakonec diskvalifikován, v moči mu byl zjištěn 3x vyšší poměr testosteronu k epitestosteronu), mistři světa Belgičan Museew nebo Brit Millar, Bjarne Riis, vítěz Tour de France z roku 1996, nebo Marco Pantani, Erik Zabel či Richard Virenque. V podezření je stále Jan Ullrich, dopoval pravděpodobně i pětinásobný vítěz Tour ze 60. let minulého století Jacques Anquetil, který prohlásil, že ¨Tour se na minerálku nejezdí¨ a kvůli odmítnutí podrobit se dopingovému testu mu nebyl uznán světový rekord v hodinovce. K promyšlenému užívání dopingu se přiznal ve skandálním odhalení sedminásobný vítěz Tour Lance Armstrong, který tento podvod přivedl k dokonalosti.
V paměti je i vyloučení dánského cyklisty Michaela Rasmussena jeho týmem Rabobank jedoucího na Tour de France v roce 2007 ve žlutém dresu za systémové vyhýbání se dopingovým kontrolám, s následným dvouletým distancem. Šokující pak bylo jeho přiznání na tiskové konferenci v lednu 2013, kdy se přiznal, že celou svou profesionální kariéru užíval EPO, růstový hormon, inzulin, testosteron, DHEA, IGF-1, kortizon, oxyglobin, a další formy krevního dopingu.
Podobně dopadl jiný slavný cyklista Ital Ivan Basso, který nesměl v letech 2006-2008 závodit pro porušení za porušení dopingových pravidel. Basso sice nikdy neměl pozitivní dopingový test, ale přiznal se, že chtěl užít nepovolené podpůrné prostředky, jak vyplynulo z vyšetřování španělské policie v rámci případu operace Puerto s nechvalně proslulým lékařem Eufemiano Fuentem.
Navazující článek: Je možné vyhrát Tour de France bez dopingu?
