Syndrom vyhoření (burn-out) syndrom
Je obecně známo, že sportovní úspěch nesouvisí pouze s tréninkem a biologickými predispozicemi, důležitou roli hrají i faktory, jako například motivace, citové/emoční rozpoložení, či stres. Sportovci jsou často vystaveni enormnímu tlaku – nejlepší může být jen jeden, tudíž tlak na výsledek je ohromný, a ne každý sportovec je na tuto výzvu připraven.
Významný vliv má přirozeně trenér – trenéři zpravidla dbají na přípravu fyzické stránky sportovce, kdežto psychika bývá často opomíjena. Trenéři často nejsou schopni počínající symptomy syndromu vyhoření rozpoznat, tyto příznaky bagatelizují. Naopak tlak na sportovce ještě zvyšují, proto se syndrom vyhoření projevuje relativně často. Navíc, syndromem vyhoření mohou trpět i trenéři, což může mít pro sportovce stejné následky, tedy zejména snížení sportovní výkonnosti.
Z hlediska historického vývoje je psychologie sportu nováčkem mezi ostatními psychologickými vědními obory, jako samostatná věda se rozvíjí až v druhé polovině 20. století. Syndrom vyhoření je nejen často diskutovaným tématem v oboru psychologie sportu, ale i do jisté míry kontroverzním předmětem debat, zejména proto, že nejsou ustálena jasná kritéria pro jeho diagnostiku, a z toho důvodu bývá často zaměňován s jinými psychickými stavy s podobnými symptomy, například únavovým syndromem. Jeho výskyt je z výše uvedených důvodů nepochybně podhodnocen, a tomuto problému by měla být věnována vzhledem k jeho dopadu na výkonnost i celou kariéru sportovce (syndrom vyhoření může skutečně vyústit až v ukončení sportovní kariéry) patřičná vážnost.
Zvýšená frekvence syndromu vyhoření době je v příčinné souvislosti s expozicí chronickému stresu a s neschopností se na toto emoční napětí adaptovat. Nepříliš prozkoumanou oblastí v tomto ohledu je právě sport, kde se syndrom vyhoření stává značným problémem. Tento stav bývá spojován s častějším výskytem zranění, negativně poznamenává psychiku sportovce či v krajních případech dokonce vede k ukončení kariéry.
Za typický příklad může být dán fenomenální skokan na lyžích Sven Hannawald, který v roce 2004 ukončil své sportovní působení právě z důvodu vyhoření (trpěl současně i mentální anorexií…). Podobným případem z českých sportovců se stejnou zkušeností je Eva Samková, jež po olympijském triumfu v Soči přiznala stejný problém, podobně jako krasobruslař Tomáš Verner ve svých rozhovorech v roce 2012… U řady profesionální tenistů, jako jsou Nick Kyrgios, David Ferrer, či dokonce Rafael Nadal a Novak Djokovic se spekuluje, že za epizodickými či déletrvajícími výpadky výkonnosti může právě syndrom vyhoření. Za zmínku stojí určitě i slavný Björn Borg, který ukončil svoji neuvěřitelnou tenisovou kariéru ve věku pouhých 26 let s největší pravděpodobností z důvodu syndromu vyhoření.
Příští článek: Stres a adaptační mechanismy na stres
