V roce 2003 uveřejnil Dr. Wade Exum, bývalý šéf amerického Antidopingového výboru šokující zprávu mající 30000 stran o dopingu amerických atletů v letech 1988 až 2000.
Ze zprávy vyplynulo, že ačkoli byla spousta amerických sportovců zvučných jmen (celkem více než 100 sportovců) v tomto období pozitivně testována na dopingové látky, nevyplynuly pro ně vůbec žádné postihy. Nejzářivější hvězdou na tomto seznamu byl fenomenální Carl Lewis, který byl pozitivně testován na zakázané stimulanty ještě před olympiádou v Soulu, kde vyhrál sprint na 100 m po diskvalifikaci dalšího dopingové hříšníka Bena Johnsona.
Dalším příkladem je Jerome Young, který byl pozitivně testován na anabolika v roce 1999, aby pak nerušeně vyhrál zlatou medaili na Olympijských hrách v Sydney 2000. Celkem bylo takto přistiženo 19 pozdějších medailistů z Olympijských her.
Běhat stovku pod 10 sekund jde bez dopingu zřejmě jen velmi těžko. Své by o tom mohla vyprávět esa světového sprintu, jako například Justin Gatlin (100 m za 9,77), Tim Montgomery (9,78), Ben Johnson (9,79), Dwain Caimbers (Mistr Evropy na 100 m v roce 2002), Linford Christie (olympijský vítěz na 100 m z roku 1992), Dennis Mitchel (4-násobný americký šampión na 100 m), Patrick Jarret, z žen pak určitě Marion Jones, nebo Katrin Krabbe.
Rozhodně zajímavý je v tomto ohledu výrok amerického čtyřstovkaře Antonia Pettigrewa (zemřel v pouhých 42 letech na předávkování léky), který se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že když byl ¨v plné palbě¨ na steroidech, byl schopen zaběhnout na tréninku světový rekord na 400 m (v té době v držení Michaela Johnsona).
V živé paměti je i aféra společnosti BALCO se syntetickým hormonemtetrahydrogestrinonem známým pod zkratkou THG, jehož zneužívání bylo prokázáno právě u amerických superatletů Justina Gatlina i Marion Jonesové.
Více v navazujím článku: THG a aféra společnosti BALCO
