Sport, jakožto pohybová aktivita, se stal součástí běžného života většiny populace. Pro řadu lidí fyzická aktivita představuje seberealizaci, únik od povinností k zábavě, rozptýlení či sdružení s novými lidmi. V polovině 20. století vzniká obor psychologie sportu, jež se snaží vysvětlit propojení biologických a emočních faktorů a vliv psychiky na fyzický výkon. Souvislosti mezi tělesnem a duševnem byly chápany již starověkými civilizacemi a daly za vnik dodnes zachované indické józe a čínskému kung-fu.
Psychologie sportu je širokým vědním oborem, vždyť osobnost jedince byla identifikována jako klíčový faktor ovlivňující vývoj a úspěch ve sportu. Osobnost sestává z psychických, biologických a sociálních rysů, jež se vyvíjejí v průběhu celého života. Souhrn těchto znaků také definuje temperament každého jedince, který reflektuje prožívání, vnímání a jednání člověka. Nejsou to však, jak bylo chápáno dříve, pouze trénink a genetické předpoklady mající vliv na výkonnost sportovce, ale také jednotlivé aspekty temperamentu a vlastnosti jedince.
Motivace
Důležitým prvkem sportovního výkonu je motivace neboli vnitřní síla řídící myšlení a chování pro dosažení cíle. Dvě složky motivace se setkávají, aby podpořily kvalitu výkonu: vnější motivace (odměna za výkon) a vnitřní motivace (záměr dosáhnout osobního cíle). Primární formou lidských motivů jsou potřeby.
Dlouhodobý výzkum v psychologii poukazuje na vztah mezi sklonem k vyhoření a motivačními faktory. Vliv motivace na výkon sportovců se časem mění, prvotní vysoká (až přehnaná) motivace vymizí s nástupem vyhoření. Motivace je tak hnací sílu každého jedince, zejména sportovců, kterým umožňuje řídit intenzitu výkonu pro naplnění cílů. Přesto, že „zdravá motivace“ slouží atletům jako pozitivní psychická vzpruha, naopak nízká motivace (související se sebekritikou) a příliš vysoká motivace mají opačný vliv na výkon a jsou spíše na škodu nežli k užitku.
Přetrénování
Jednou z fází předcházející syndromu vyhoření ve sportu je přetrénování. Projevuje se u sportovců, kteří se dlouhodobě pohybují na hranicích maximálního vypětí fyzických a psychických sil, snížením kapacity výkonu z důvodu akumulace tréninku a stresu. Za poslední dvě desetiletí se ve sportu propaguje heslo ,,co bolí, to sílí“, které je do jisté míry založené na pravdě. Je prokázáno, že vyšší intenzita tréninku vyvolává stresovou reakci s adaptační reakcí organismu, což má pozitivní vliv na imunitní systém a umožňuje rychlejší proces regenerace. Není tomu tak ale ve všech případech. Extrémní tréninková zátěž je totiž zodpovědná za tvorbu signálních molekul spouštějících zánětlivou a alergickou reakci těla způsobující snížení účinnosti imunitního systému a často vedoucí i ke zraněním.
Přetrénování se projevuje slabší výkonností, změnami nálad, nespavostí, apatií, úzkostí a dlouhodobým vyčerpáním. Pochopitelně, někteří atleti přetrénování podléhají více, jsou to zejména perfekcionisté a sebekritici s nízkým sebevědomím. Z vnějších faktorů přispívá nadměrná motivace (hráčů i trenérů), monotónnost tréninku a nátlak okolí.
Od syndromu chronického přetrénování je jen krůček k syndromu vyhoření ve sportu (viz také v předchozích článcích). Duševní zdraví sportovců je přirozeně neméně důležité jako zdraví tělesné. Přestože je stres v kompetitivním sportu všudypřítomný, dlouhodobé vystavení stresovým situacím může mít velmi závažné důsledky. Sportovní vyhoření je definováno jako trvalé pocity emočního a fyzického vyčerpání, sportovní devalvace a zhoršení výkonů. Příznaky jsou podobné jako u vyhoření v ostatních profesí, dochází k depersonalizaci, výkyvům nálad a neschopnosti fungovat ve společenském životě. V posledních třech desetiletích se vědci extenzivně věnovali tomuto fenoménu, avšak výskyt syndromů vyhoření a přetrénování není možné vyjádřit přesným číslem – údaje se velice rozcházejí v rozmezí 18 – 91 %, i dolní hranice tohoto rozmezí však představuje ohromné číslo… Vysoký rozdíl v uváděných hodnotách je způsoben zejména nepřesnou a nejednotnou diagnostikou a leckdy záměnou s únavovým syndromem a přetrénováním. Přetrénování je však definované jako chronický stav zahrnující systemické (neurologické, endokrinní a imunologické) maladaptivní odezvy na nadměrný trénink. Kdežto syndrom vyhoření je důsledek chronického vystavení se psychosociálnímu stresu a může se projevit zcela bez přítomnosti přetrénování. Vliv na rozvoj syndromu vyhoření mají samozřejmě individuální a ostatní faktory, jedním z hlavních viníků je však brzká specializace dětí a úzká koncentrace na jeden sport. Rozmanitost sportovních aktivit také napomáhá posílení rozdílných motorických dovedností jedince a napomáhá správnému prospívání.
