Arctic Circle Race, údajně nejobtížnější běžecký závod na lyžích skončil před 2 týdny v grónském Sisimiutu. O jeho existenci vědí jen největší nadšenci, těch, kteří ho jeli (a dokončili) je opravdu jen velmi málo.
O co se vlastně jedná?
Závod o celkové délce 160 km, rozdělený do 3 etap. Každý, kdo někdy běhal na lyžích, si řekne, že to zase taková darda není, problémem ovšem jsou podmínky, za kterých se závod běhá.
První problém je zima. Běhá se za polárním kruhem, sice až na začátku dubna, ale zima je tu stále ukrutná – na startu letošní třetí etapy bylo -28 stupňů Celsia, teplota, při které zamrzá nejen pití v bidonu, ale i všechny energetické gely jakkoli si je závodníci dávají zoufale co nejblíže k tělu.
Druhý problém je profil. Většina lidí má představu o Grónsku jako o planině pokryté ledem, ve skutečnosti však nejvyšší vrcholy dosahují výšky 3500 metrů nad mořem. Také vlastní závod je extrémně náročný z důvodu ohromného převýšení, které na 160 km znamená vystoupat nějakých 4500 m. Dvoukilometrové a delší kopce stromečkem jsou pravidlem, v některých nejpříkřejších místech stromečkem ani nejde jít.
-
Jak správně trénovat? Rubrika sportovní trénink
Tomu odpovídají i sjezdy, kde se jezdí (bez jakékoli stopy) i rychlostí přes 60 km za hodinu (vlastní zkušenost autoraJ) – tomu odpovídají i názvy kopců, například 3-kilometrový Killer Hill. Vzhledem k profilu trati, je pak průměrná rychlost závodníků doslova šnečí a má-li v cíli závodník průměr 10 km/hod je považován za fakt dobrého. První etapa (57,5 km) mi trvala skoro 6 hodin (ale pozor, to jsem skončil celkově dvacátý, takže zas tak pomalu jsem nejelJ), tedy podstatně déle než například 90-kilometrový Vasův běh, který jsem absolvoval před časem.
Třetí problém je přežití do další etapy. První a druhá etapa končí v base kempu v horách, zde je k dispozici zateplený stan na převléknutí a na uvaření. Závodníci si vaří ze svých zásob, k dispozici je vařič, horká voda, čaj a kafe – a to je všechno. Vzhledem k tomu, že se člověk pohybuje v ohromném kalorickém deficitu, je trochu problém se i jen dojíst na další etapu. Navíc si musí uvařit nějaký instantní blaf, jehož výživová hodnota je dosti pochybná.
-
Přečtěte si také: Zásoby energie v těle sportovce
Po jídle je pak nutné vyrazit přemazat lyže, většinou do teploty okolo -20 stupňů, k dispozici je sice elektrická žehlička, tvrdé parafíny se však prakticky nedají rozžehlit… No a nakonec hupky do stanu – třetí den letošního závodu v půl sedmé ráno teplota -32 stupňů, odlámáváme led, který se vytvořil na našich zadýchaných spacácích, vylézáme do ukrutné zimy a balíme spacák i karimatku – opravdu moc příjemné – a vyrážíme do dalšího závodu.
Přesto je to závod v Grónsku strašně populární – jedná se o největší sportovní akci v Grónsku. Není to ovšem žádná masovka, na startu 160 km závodu (běhá se i zkrácená 100 km verze) bylo letos jen 140 závodníků (nicméně nejvíce v celé historii). Vzhledem k výše uvedenému není asi překvapením, že ne každý závod dokončí. Letos dojelo hlavní závod jen 80 závodníků…
-
Zajímá vás, co se děje v těle rekreačního běžce: Kam až si sáhnou běžci při maratónském běhu?
Na startu bylo nicméně 10 Čechů, po Grónsku a Dánsku (mnoho Dánů žije v Grónsku) největší zahraniční skupina, což jen ukazuje, jak je Česku běžecké lyžování populární. Pro srovnání, Norsko, světová velmoc, mělo jen dva závodníky… Na startu bylo dokonce i pět olympioniků ze Soči, včetně Anastázie Kuzminové, rusko-slovenské dvojnásobné olympijské vítězky v biatlonu.
Vyhrál nakonec Martin Moller, nejlepší dánský běžec na lyžích v čase 10 hodin a 39 minut, druhý byl slovinský biatlonista Klemen Bauer, třetí Frederik Petersen už ¨dostal¨ hodinu a čtvrt. Ale Češi se také vůbec neztratili, zejména když zde startovali jen úplní hobíci. Petr Punčochář byl celkově dvanáctý a David Hodr šestnáctý, ve své věkové kategorii dokonce třetí…
